Desatero Božích přikázání, Otčenáš

První přikázání

JÁ JSEM HOSPODIN, TVŮJ BŮH!

NEBUDEŠ MÍT JINÝCH BOHŮ

MIMO MNE

Kdo správně čte tato slova, již v nich asi spatří odsouzení mnohých, kteří nedbají tohoto nejpřednějšího ze všech přikázání.

»Nebudeš mít jiných bohů!«

Nejeden člověk si pod těmito slovy představuje velice málo. Příliš si to usnadnil! Považuje za modloslužebníky především lidi, kteří klekají před řadou dřevěných postav, z nichž každá představuje určitého boha. Pomyslí snad i na zbožňovatele satana a na podobné zbloudilce, na něž v nejlepším případě pohlíží útrpně, nemyslí však přitom na sebe.

Jen se jednou v klidu na sebe podívejte a zkoumejte se, zda k nim také nepatříte.

Jeden má dítě, které je mu skutečně vším, pro něž by přinesl jakoukoli oběť a pro něž zapomíná na všechno ostatní. Druhý staví nade vše pozemský požitek a nebyl by ani při nejlepší vůli schopen se jej zříci, kdyby se to od něj požadovalo a on by se mohl dobrovolně rozhodnout. Třetí zase miluje peníze, čtvrtý moc, pátý ženu, další světská vyznamenání a všichni přitom nakonec jen… sami sebe!

To je modloslužba v tom nejopravdovějším smyslu. Před ní varuje první přikázání! Zapovídá ji! A běda tomu, kdo je do písmene nezachovává.

Přestoupení se mu ihned vymstí tím, že musí zůstat připoután k zemi, jakmile přejde do jemnohmotné říše. Ve skutečnosti se však připoutal k zemi jen sám sklonem k něčemu, co je na zemi. Tím je zdržován od dalšího vzestupu, ztrácí poskytnutý čas a ocitá se v nebezpečí, že nevyjde z jemnohmotné říše a z ní nebude vzkříšen do světlé říše svobodných duchů.

Pak bude stržen spolu s veškerou hmotností do nevyhnutelného rozkladu, který slouží k její očistě, aby po ní znovu vznikla a zformovala se. Ale pro lidskou duši to znamená duchovní smrt veškerého nabytého osobního vědomí a tím také zničení její formy i jejího jména na věky.

Před tímto strašlivým koncem chrání zachovávání prvního přikázání! Je to přikázání nejdůležitější, protože je pro člověka nejpotřebnější. Ten je však žel velmi náchylný k tomu, aby se oddal nějakému sklonu, který ho nakonec zotročí. Dopustí-li, aby se něco pro něj stalo sklonem, učiní si z toho zlaté tele, jež postaví na nejvyšší místo jako modlu nebo jako bůžka vedle svého Boha, ba velmi často i nad něho.

Je však žel až příliš mnoho »zálib«, které si člověk vypěstoval a kterým se naprosto bezstarostně oddává. Jak jsem již uvedl, sklon je obliba něčeho pozemského, a těch je přirozeně ještě mnohem více.

Kdo si však vypěstoval nějaký sklon, ten v něm i »uvázne«, jak toto slovo správně vystihuje. Když pak přejde do záhrobí čili na onen svět, aby se dále vyvíjel, lpí na hrubohmotném a nemůže se proto snadno odpoutat. Je tedy brzděn a zadržován. Může se to dokonce nazvat i kletbou, která na něj doléhá. Děj je stejný, ať se již vyjádří slovy jakkoliv.

Kdo však v pozemském bytí staví Boha nade vše, nejen ve své představě nebo jen slovně, nýbrž v cítění, tedy opravdově a ryze, v úctyplné lásce, která ho váže jako sklon, ten bude účinkem této vazby usilovat ihned do výše, jakmile přejde do záhrobí. Vždyť si s sebou bere úctu a lásku k Bohu. Napojení na ně vede jen k jasné Pravdě Boží. To ho drží a nakonec zanese do ráje, kde pobývají čistí, vší tíhy zbavení duchové.

Dbejte proto přísně na dodržování tohoto přikázání. Uchráníte se tak mnoha nepříznivých osudových vláken.